A pak kuchyň zahalil dým

19. března 2017 v 22:41 | I-run lady |  Hladové fejetony


(...) pak kuchyň zahalil hustý černý dým stoupající z pootevřené trouby. Tak skončil den, kdy zmizelo slunce.


No dobrá, tak hezky popořadě. Zaprvé - tohle není žádný hororový příběh, který by mohl konkurovat Daphne du Maurier. Ne. Vlastně je to prach obyčejné líčení reality naší kuchyně (což, uznávám, svým způsobem spadá do kategorie thrillerů). Kdybych měla dvěma větami pokračovat - a zhatit celou atmosféru - napíšu: nebýt sestry, který přišla s nápadem otevřít okno a pomoci trochu tání ledovců vypuštění spodin z nepodařené várky koláčků do ovzduší, možná už by jsme ten den ani slunce nezahlédli. Digestoře jsou zkrátka v dnešní době moc přeceňované - není nad staré dobré okno otevřené dokořán.

A dál už to nejspíš znáte ze své kuchyně. Vzhledem k tomu, že se to (jak doufám) stane občas každému, nabízí se otázka, jestli jsme skutečně na vině my a naše nešikovnost, nebo jsou tu i jiné důvody. Třeba televize. To, že dvoutisící díl ordinace musíte vidět do konce koláčky nekoláčky, vysvětlujte hladovým spolubydlícím a vyuzeným sousedům. Nebo počítač. To si tak projíždíte fotky nové přítelkyně svého ex a zničeho nic páchnete jako buřt. Proč vy musíte celý život hasit podpálenou kuchyň, zatím co ta kráva si jezdí do Dubaje za cizí peníze?

Věřte, že na hledání výmluv a důvodů jsem expert. Žebříček deseti důvodů, proč se z křehkého těsta stává pod našima rukama nepoživatelný uhel, dám dohromady v mžiku. Ještě před ordinací, ulici, svatbách v Benátkách a dalších seriálech, co právě teď ovládají české přijímače, se drží děti. A mazlíčci. Ať už vám na nohu slintá dvou nebo čtyř nohý tvor, vaření je hned větší výzva.

Nicméně, dnů, kdy není vidět slunce, je - bez ohledu na to, co říkají meteorologové - v roce mnoho. Začínají docela nevinně, prostým "podívej, mají v akci cuketu, z té už jsem dlouho nic neudělala!" a končí ironickým opakováním týž věty do kolonky "důvod založení požáru". Nevím, co na to statistici, ale tipuji, že každý den alespoň jedna domácnost vyhoří při pokusu o home-made cookies a několik sousedů je mučeno imisemi spáleného guláše.

Možná je na čase, aby mladá generace právníků začala dávat dohromady zákoník vaření. Je jen otázkou času, než si někdo podá na toho vtipálka, co své alchimistické pokusy o vytvoření zlata testuje na českých maminách ( ne, tentokrát není řeč o mě!! ), žalobu. Ne všechno se dá vyřešit pozváním na spálené koláče......
 

bramborové okénko

19. března 2017 v 13:06 | I-run lady

PRVNÍ BRAMBOROVÝ GULÁŠ

Aneb řekněte adios panu bramborovy, tenhle guláš si zamilujete....

Výsledek obrázku pro potato jokesCo ukrást ze spíže:


3 velké brambory
cibule
sladká paprika
pepř, sůl
majoránka
silný vývar (popř. bujón)

Co s tím dál:


1) cibulku uděláme do zlatova a přihodíme k ní brambory nakrájené na kostičky, aby se trochu opekly

2) jakmile se začnou brambory chytat, zasypeme je kořením a zalijeme trochou vývaru, během vařené popřípadě přidáváme vodu

3) po zhruba 30 minutách vyndáme polovinu brambor stranou, zbytek rozmixujeme - pokud je výsledná hustota nedostačující, mixujeme další brambory až do požadované konzistence.

4) vsypeme zbytek brambor, podáváme s pečivem nebo samotné - ti, co se neobejdou bez masa, přidají v prvním kroku k opražené cibulce kus uzeniny, vegetariáni pak kousek tofu či jinou náhražku masa


Výsledek obrázku pro potato jokes

Co s tím dál - polopatická verze



1) brambory vyndáme ze sáčku, ošrábeme, zavážeme si pořezané prsty tak, aby nám krev alespoň nekapala do hrnce. Na stejném prkénku (pokud zůstalo alespoň trochu použitelné) nakrájíme cibuli na kostičky a zopakujeme krok s obvazováním řezných ran.

2) do hrnce vlijeme trochu oleje a po chvíli vsypeme cibuli. Než zesklovatí, pro všechny případy zkontrolujeme aktuální nabídku hrnců teleshopingu a připravíme mobil na nabíječku. Až cibule získá tmavší barvu (NE ČERNOU!!!), vsypeme do hrnce brambory, koření a vše zalijeme vývarem

3) poté, co vytřeme podlahu od vylitého vývaru, omylem rozpustíme náhradní kostičku bujonu ve studené vodě a lehce hnědý nápoj si spleteme se svým šálkem kávy, přemíštíme polovinu brambor do misky a zbytek směsy rozmixujeme.

4) na vymalování potřísněných zdí doporučuji zavolat profesionálního malíře pokojů, ovšem chcete-li ušetřit, klidně můžete návštěvám postříkanou stěnu přezentovat jako moderní umění. Až jim budete vyprávět o svém prvním guláši, nezapomeňte, že stále stojí na zapnuté plotně.

Výsledek obrázku pro brambor vtipy

PS: Můj guláš byl tak strašně nefotogenický ( a - paradoxně - snědený dřív, než jsem stačila dojít pro foťák ) že přiložené fotky jsou pouze orientační :D

Cizrna

14. března 2017 v 18:13 | I-run lady |  Bestiář bio nestvůr

To, co se dělo u nás doma včera, by se dalo nazvat luštěninovým fanatizmem. Když mi to kilo namočené cizrny přes noc nabobtnalo, bylo jasné, že příštích pár dnů budu světem chodit trochu nafouklá. No - co bych pro tuhle oříškovou delikatesu neudělala...

Cizrna se vaří zpravidla necelou hodinu - pokud odečtete dobu uklízení sporáku po přeteklém hrnci, linky, vytírání polité podlahy, sbírání rozsypaných kuliček, vysvětlování zbytku rodiny, že z tohohle se rozhodně nebude dělat hrachová kaše a v lednici hledají uzené zbytečně, uteče to jako voda. Uvařená cizrna snadno proklouzne mezi prsty (a velmi ráda se připlácne i na dlaždičky, stěnu a šikovnějším jedincům i na strop..)

Je dobré vědět i několik vychytávek : například, že pokud nechcete dalších několik dní trávit u stropu, nadýmavost lze snížit přidáním bazalky a samozřejmě důkladným propláchnutím kuliček před povařením. Solí se až těsně před dovařením, jinak by nezměkla. Při problémech s žaludkem není moudré dávat si cizrnu praženou v troubě či na pánvi, protože se tak stává velmi špatně stravitelnou. Mohlo by se pak lehko stát, že vás "dietní" proměněné v takový ten automat, že kterého jsme jako děti loudili kulaté žvýkačky.

Každopádně - abych vás nenapínala dlouho, skutečně jsem se najedla. Sice jsem ještě v půl dvanácté byla zabraná do vymýšlení receptu (což jsem propojila s učením na písemku ze tří předmětů, takže se nedivte, kdyby se někam mezi řádky receptu vloudila protiinflační politika). I když ve sbírání pěny z povrchu hrnce jsem vážně amatér - připadá mi to jako holení vousu Santy Clause tupou břitvou - přežila kuchyň, já i zbytek rodiny bez větší úhony.

Recept na můj výtvor, který jsem nazvala prozíravě "ZELENÝ MIX" se brzy objeví na blogu. Lednice mě v mé kretivitě sice trochu omezila - závidím kuchařům z kuchařských tv show ty lednice plné přesného množství potravin, jaké si jen zamanou, já se můžu tisíckrát modlit za jogurt a dostanu leda prošlé krabicové mléko - ale alespoň jsem ochutnávání, dvě večeře a jeden oběd přežila ve zdraví a dokonce se spokojeným žaludkem.
 


Quo vado? Nescio.

11. března 2017 v 18:58 | I-run lady

Kam směřuji? Nevím. Jen pozor, ať o mě nezakopnete, až se zase budu někam řítit bez rozmyšlení........


Kam směřuji? Mnoho lidí by nejspíš řeklo "ke zhodnocení pojistky na požár" (uznávám, neměla jsem ty toasty dělat dva v jednom otvoru toustovače) "titulu miss kalamita" nebo "nominaci na Darwinovu cenu". Nepopírám - jsem zmatkář. Jakmile jde o ono proslulé pomalé vaření, alespoň desetkrát si při ochutnávání (dvě hodiny před předpokládaným koncem) spálím jazyk. Ještě než to udělám po jedenácté - a taky že udělám - nakoupím pro všechny případy tunu potravin na alternativní večeři. Tady je odpověď na to, proč mám byt dekorovaný plesnivým pečivem......

Já jsem ale, pokud se mi zrovna v troubě nepálí pohoštění pro návštěvu, věčná optimistka. Beru své zbrklosti jako životní lekce. Poučila už jsem se mnohokrát - smažit cibulku na sucho je osmý smrtelný hřích, mrkvová dieta nevede ke štíhlosti, ale k nezdravě simpsonovské barvě kůže, zkyslé mléko nenahradí zákys v receptu......

Výsledek obrázku pro cook jokes

Je mi líto, že nejsem naivní. Ráda bych si myslela, že nákupem bezlepkových sušenek za extrémně vysokou cenu přispěji na nový psí útulek, že ťukáním na sklo v zoo zachráním gorily nížinné před vyhynutím (ani před nudou), že pěstováním bazalky na balkoně vyřeším hladomor a obezitu zároveň, že jestli si dám k obědu špenát nebo kapustu ovlivní život jiných lidí i pokud nebudu hustý dým valící se z trouby pouštět skrz digestoř do jejich bytů.

Takže kam směřuji? K vítězství masterchefa ne - tam mám stejně daleko, jako k dosednutí na anglický trůn (i když - kdyby se náhodou taková tisícovka čekatelů rozhodla vzdát se bez boje....), ale přesto si zakládám blog o vaření. Takže se nabízí dvě možné odpovědi - buď mám nakročeno k zešílení, anebo bych měla pěkně rychle své popálené sebevědomí zahojit a nabídnout to málo delikátních receptů, co z mého zběsilého šermování v kuchyni vzešlo.

No, doufám, že nebudu litovat, pokud vyberu druhou možnost.

EAT-PRAY-MOVE

9. března 2017 v 19:57 | I-run lady

Proč mám pocit, že je třeba přidat se k hromadě nesledovaných blogů o jídle? Hm, tuhle otázku jsem si kladla tak dlouho, až jsem bez nalezení odpovědi spontánně založila tento blog. Snad jsem to udělala ze sobeckých důvodů (touhu proslavit svůj špenátový koláč máme my lidi zakódovaný v DNA), snad jsem si potřebovala postěžovat na podivné stravovací návyky soudobé společnosti někde mimo sezení pacientů s PPP.

Má spolužačka je vegetariánkou ve špatném slova smyslu - i když (údajně) zachraňuje planetu před vyhynutím tuleňů (za což ji greenpeace pravidelně odměňuje kalendářem s fotkami těch nejroztomilejších z nich), dělá to velmi podivným způsobem. Šlechetně se vzdá nejen bílého rohlíku, ale také stokoruny - tolik zhruba stojí její svačina, tedy pár bio krekrů, humus a krabička sojového mléka. Teplé obědy má pouze v případě, že brigáda něco vynese a ona může jít do restaurace, kde umí udělat bez masa i jiné jídlo, než chleba se solí. Už kvůli jejímu hladovému prasátku musím vyjasnit jednu věc: vegetariánství není pro aristokracii, nemusíte si kvůli němu přibírat další práci, kupovat za výplatu litry sojového mléka. Jakmile je to jen o vybírání instantní polévky bez slaninového aroma a vyhazování masa z máminy svíčkové, něco je špatně.

Proto jsem tady

A aby jste věděli, s kým máte tu čest, tady je krátké shrnutí: kromě toho, že jsem vegetariánka, jsem především nadšená majitelka dvou neskutečně malých a věčně připálených plechů, pyrotechnik rodinného toastovače, zapálená a přesto naprosto nepoužitelná fotografka amatérské ligy, kandidátka na brzkou hospitalizaci v Bohnicích a dosud neobjevené Polreichova noční můra.

Tak či tak - abych nebyla zase tak sebekritická - občas se i nějaká ta večeře dá sníst a bude mi velkým potěšením, pokud tyto vzácné okamžiky prožijete spolu se mnou prostřednictvím tohoto blogu.

VAROVANÍ : Tento blog není vhodný pro lidi se zvýšenou citlivostí na pravopisné chyby na upřímnost a pravdu.

Kam dál